Těsnopisné abecedy 2. část
Pokračování článku o těsnopisných soustavách
Polsko
V době, kdy na území obývané Poláky začal pronikat těsnopis (začátek 19. století), toto území bylo rozčleněno a patřilo pod nadvládu 3 zemí: carské Rusko, Rakousko-Uherská monarchie a Prusko. Byly to geometrické soustavy, ale neuplatnily se.
Kulturně nejvýše byli Poláci žijící v Rakousku, a z této oblasti vyšli i první průkopníci polského těsnopisu, zejména stenografové zemského sněmu ve Lvově, který zahájil svou činnost jako ostatní zemské sněmy rakouské v r. 1861. V tomto roce byla do poštiny převedena Gabelsbergerova soustava Josefem Polińskim. V dalších vydáních jeho převodu mu byl vzorem také český těsnopis.
V oblasti "ruského Polska" se taktéž propagoval převod Polińského.
V Prusku byla nejrozšířenější soustava Stolzeova. V r. 1900 varšavský právník Jan Michal Gumiński pořídil její převod do polštiny. Jeho práce se později uplatňovala mezi členy stenografické kanceláře polského sejmu.
Po vytvoření samostatného Polska po první světové válce se začal těsnopis těšit větší pozornosti. Polińského soustavu revidoval Stanislaw Korbel a pokoušel se též o vytvoření polské národní soustavy. O to se pokoušel i Fr. Kotas, který vycházel z Gabelsbergera, ale přejal i některé prvky Heroutovy-Mikulíkovy soustavy. V r. 1926 byl pokus převést do polštiny soustavu Greggovu.
Na ... ká okupace ochromila veškerý těsnopisný život. V době války byla převedena do polštiny německá jednotná soustava, ale neuplatnila se.
Po druhé sětové válce se začaly uplatňovat sjednocovací snahy. Jelikož se přívrženci různých směrů neshodli, vzalo to do rukou ministerstvo školství a v r. 1950 se přistoupilo k pracím na převodu sovětské soustavy GESS N. N. Sokolova. Ten byl publikován v r. 1955 pod názvem Jednolity systém stenografii polskiej (JSSP). Tato soustava získala ve výuce rozhodující převahu.
Lužice
Pozoruhodné je, že i málo početný slovanský národ Lužických Srbů měl svůj těsnopis. Jejich jazyk je na rozhraní mezi češtinou a polštinou. Národní buditel katolický duchovní Michal Horník pořídil v 60. letech 19. století převod soustavy Gabelsbergerovy a sám mu vyučoval, ale jeho soustava se neuplatnila.
Potřeba těsnopisu nastala, když usnesením saského sněmu v r. 1948 byla dána lužickosrbské větvi kulturní autonomie. Oddělení ministerstva pro srbskou národní osvětu uložilo sepsat těsnopisnou učebnici. Práce vyšla v r. 1954 a je převodem německé jednotné těsnopisné soustavy. Tím je umožněno, aby se stenografové uplatnili v němčině i v lužické srbštině. Abeceda je v podstatě až na několik málo výjimek shodná s originálem.
Slovinsko
Čilými slovinsko-českými styky kulturními byla poznamenána i historie slovinského těsnopisu. Těsnopisná tradice tohoto malého národa je bohatá. Stenografové zemských sněmů Ivan Tanšek, Ivan Stempihar a Ivan Kaprec upravovali a používali Gabelsbergerovu soustavu pro slovinštinu.
V r. 1865 Fr. Hafner vypracoval náčrt slovinského těsnopisu a v r. 1869 ho poslal k posouzení Prvnímu pražskému spolku stenografů gabelsbergerských, avšak komise v Praze nedoporučila práci publikovat a do Lublaně poslala osnovu slovinského těsnopisu vypracovanou podle těsnopisu českého. Dál pokračovaly snahy různých autorů o úpravu různých soustav, některé vyšly i v tištěné podobě. Uplatnila se ale práce Františka Novaka (převod Gabelsbergerovy soustavy), která vyšla nejprve v r. 1900 jako korespondenční písmo a v r. 1901 jako debatní, a stala se na dobu téměř půl století jednotným slovinským těsnopisem a uplatňovala se na zemských sněmech.
V r. 1946 se všeobecně zavedla soustava, jejíž autorem byl Rudolf Rakuša. Ten provedl revizi Novakovy práce.
Chorvatsko
Začátky těsnopisu se datují od r. 1847, kdy chorvatský sněm přijal chorvatštinu za svou jednací řeč místo dřívější latiny. Prvním propagátorem byl Hegrův žák Ivan Vinković.
Zakladatelem chorvatského těsnopisu je František Magdić, stenograf chorvatského zemského sněmu, a jedná se o převod Gabelsbergerovy soustavy. Ve své činnosti vyšel z Hegrova českého převodu a v r. 1964 svou práci publikoval. Magdićova převodu se užívalo i v Bosně a Hercegovině a na Černé Hoře.
V Dalmácii se uplatňoval chorvatský převod Gabelsbergera od Jindřicha Noeho (viz dále stať Itálie).
Do srbochorvatštiny byla převedena také soustava Heroutova-Mikulíkova. Nejdůkladnější byla práce dr. Vlad. Kesterčanka, který horlivě propagoval československo-jugoslávskou těsnopisnou spolupráci. Soustavu HM považoval za nejlepší slovanský těsnopisný systém a usiloval, aby k ní bylo přihlédnuto při řešení otázky jednoté jihoslovanské těsnopisné soustavy.
Rozdílná kulturní tradice Srbů a Chorvatů způsobila, že se snahy o jednotný srbochorvatský těsnopis prosazovaly obtížně. Místo toho rostl počet převodů a soustav a tento stav měl vážné potíže ve výuce, ale i mezi těsnopisci vyvolal zvýšené úsilí o jednotnou soustavu. Na prvním poválečném sjezdu stenografů v r. 1955 byl zvolen výbor, který měl řešit otázku jednotné soustavy.
Srbsko
První pokus o srbský těsnopis byl v r. 1866, kdy Miloš Milovuk vydal svůj převod soustavy Stolzeovy. V praxi se však neosvědčil.
Vznik praktického těsnopisu si vynutilo parlamentní zřízení, a za tímto účelem vyslala vláda úředníka Jovana Milovanoviće do Prahy, aby tam studoval těsnopis. Vypracoval podle českého těsnopisu převod Gabelsbergera do srbštiny a vyškolil několik svých budoucích spolupracovníků, takže od r. 1873 byla všechna jednání skupštiny stenografována. Revizi jeho práce provedl Nastas Antonović, opět za pomoci pražských stenografů.
Do určité míry se uplatnil převod Prévostovy-Delaunayovy soustavy do jugoslávských jazyků jugoslávskými emigranty ve Francii a ve Švýcarsku.
Černá Hora
Duchovní Nicolas Dobrečić zapisoval jednání sněmu na Černé Hoře od r. 1906 převodem anglické soustavy Pitmanovy.
Pro makedonštinu nebyla vytvořena pevná soustava.
V r. 1964 v Sarajevu přijal sjezd jugoslávských těsnopisců jednotnou soustavu jugoslávského těsnopisu (Jedinstvena stenografija). Návrh vypracoval kolektiv teoretiků i praktiků, autorství je anonymní. Tato soustava má určité podobnosti s českou soustavou HM.
Albánie
Převod Gabelsbergerovy soustavy pořídil Jiří Benussi (1926), bývalý tajemník rakouského konzulátu ve Skodře, a zapisoval jednání parlamentu. Generál Glock von Galanthy převedl soustavu Pitmanovu (1936). Používaly se obě.
Bulharsko
Turecké poddanství způsobilo, že Bulhaři začali těsnopisu používat o 3 desetiletí později než ostatní Slované. Na berlínském kongresu v r. 1878 bylo usneseno vytvořit malé knížectví bulharské. Do nově ustavené sofijské parlamentní kanceláře byl povolán v r. 1879 ze Záhřebu Antonín Bezenšek, který za pomoci v Bulharsku pracujícího železničního inženýra Proška pořídil podle těsnopisu českého převod Gabelsbergerovi soustavy do bulharštiny a v r. 1880 ho publikoval. Tato soustava s určitými změnami se stala oficiální bulharskou soustavou a v r. 1903 byla zahájena i zkušební činnost. U bulharů originální bulharská soustava na rozdíl od jiných slovanských národů nebyla vytvořena. Bezenšek mimo jiné usiloval i o to, aby těsnopis byl prostředkem kutlurního sblížení nejen jižních Slovanů, nýbrž všech Slovanů.
Maďarsko
Když po mnohaleté přestávce byl v r. 1930 svolán maďarský zemský sněm do hlavního města Uher Prešpurku (Bratislava), bylo jeho latinské jednání stenografováno převodem geometrické soustavy Taylorovy od Kaspara Danzera. Tohoto převodu se používalo i pro maďarštinu, která se po r. 1944 stala místo latiny úředním státním jazykem v tehdejších Uhrách.
Doba kurzívních těsnopisných soustav začala v Maďarsku po zavedení konstitučních reforem v 60. letech. Gabelsbergerovu soustavu převedl do maďarštiny Ivan Markovits. Vedle něho se objevil převod soustavy Stolzeovy od Adolfa Fenyvessyho. Obě tyto práce zatlačily rychle dřívější geometrické soustavy. Postupem doby však převod Gabelsbergerovy soustavy nabýval převahy a do r. 1926 byl dominující maďarskou soustavou.
V r. 1912 vydal Béla Radnai Jednoduchý těsnopis a usiloval, aby se stal jednotnou maďarskou soustavou. Vycházel především z Gabelsbergerovy soustavy.
Po první světové válce se ve výuce užívalo celkem 5 soustav a obtíže z toho vyvěrající byly nemalé. Proto těsnopisné spolky vytvořily výbor na vypracování jednotného maďarského těsnopisu. Patnáctičlenná rada však nedospěla k žádnému řešení a proto o této otázce nakonec rozhodl vládní komisař a prosadil, že v r. 1926 byla soustava Radnaiova přijata jako jednotná maďarská soustava.
Zajímavostí této abecedy je, že pro symbolické vyznačování samohlásek se používá kromě zesílení, oddálení a posunutí polohy i velikostních symbolizací. V některých případech se používá i zesilování vlasovek. Charakteristické jsou znaky pro samohláskové skupiny, které mají zvláštní význam zejména ve zkráceném písmu.
Rumunsko
Potřeba těsnopisu se objevila v revolučním roce 1848. Constantin A. Rosetti, jeden z vůdců revoluce, začal tehdy s jeho výukou. Čerpal ze svých zkušeností nabytých v Paříži. Revoluce byla potlačena a Rosetti musel opustit zemi, takže jeho iniciativa měla krátké trvání.
Enric Winterhalder obnovil Rosettiho úsilí v r. 1861 a vychoval první rumunské stenografy. Učil podle Tondeurova francouzského převodu anglické soustavy Taylorovy. Knižně tento převod vydal E. Bozianu, a tato soustava byla tedy nazvána Taylorova-Bozianova.
Do rumunštiny byl pořízen také převod soustavy Gabelsbergerovy a Duployého, ale s úspěchem se setkala pouze převod Duployého (práce Henriho Stahla, 1898). Tato práce měla geometrickou abecedu, ale díky uspořádání znaků nabyla kurzívní povahy. Převažovala daleko nad ostatními soustavami. Do určité míry se rozšířil také převod jednotné německé soustavy.
Řecko
Do Atén přišel v r. 1833 Bavořan Josef Mindler a přinesl Gabelsbergerovu soustavu. V r. 1843 ji převedl do novořečtiny. Svou propagační stenografickou činnost začal v r. 1856, kdy se stal správním úředníkem.
Vznikl i převod Duployého soustavy, ale v podstatě těsnopis se v Řecku moc nerozšířil.
Itálie
Začátky italského těsnopisu spadají do období, kdy byla Itálie pod francouzskou nadvládou, a francouzský vliv se projevil i v těsnopise.
Emilio Amanti převedl soustavu Taylorovu-Bertinovu do italštiny (1809, Paříž). Do 60. let 19. století se tento převod používal prakticky jako jediná italská soustava. Odnože této soustavy měly v italském parlamentě do r. 1906 výsadní postavení, zatímco v senátě se užívalo od r. 1862 stenografického stroje Michelova. Pro italštinu se uplatnil i převod soustavy Pitmanovy.
Závislost italského těsnopisu na francouzské škole ustala v 60. letech 19. století, přispěla k tomu i nová zahraničně politická orientace Itálie. Dosavadní přátelství francouzsko-italské bylo zásahem francouzských vojsk proti sjednocovacím italským snahám silně narušeno. Italská politika hledala podporu u Německa a Rakousko-Uherska. Tato skutečnost ovlivnila i těsnopisný vývoj. Nastal odklon od geometrických soustav a pevně tam zakotvilo dílo Gabelsbergerovo.
Převod Gabelsbergerovy soustavy do italštiny zpracoval a vydal v r. 1859 jihlavský rodák a rakouský Ital Jindřich Noë. V r. 1928 byla soustava jako tehdy nejrozšířenější uznána za státní. Od r. 1937 se ale začalo vyučovat i dalším soustavám, jelikož reforma Gabelsbergerova-Noëho soustavy, kterou ministerstvo žádalo, byla odmítnuta. A tak tato soustava se ocitla na ústupu, ale v praxi měla stále velkou převahu. Byla rozšířena zejména v jižní a střední Itálii (Neapol, Florencie).
Emilio Meschini vydal v r. 1906 polokurzívní soustavu, pokusil se jí dokonce nahradit i obyčejné písmo. Soustava měla 3 stupně.
Zápas obou škol umožnil, že v r. 1927 byla připuštěna jako další oficiální soustava i Franciniho převod soustavy Pitmanovy, ale v r. 1928 byla přijata soustava Gabelsbergerova-Noëho jako jednotná italská soustava. To vyvolalo prudký odpor u přívrženců ostaních škol. Bojům udělal konec dekret vydaný v r. 1937, kterým se povolovalo vyučovat soustavám Noëho, Meschiniho a Cimově.
Polokurzívní soustava, jejímž autorem je Giovani Vincenzo Cima se začala po r. 1937 rychle rozšiřovat. V r. 1955 byl do seznamu úředně uznaných soustav pojat systém Stenital-Mosciaro.
Italové mají bohatou odbornou těsnopisnou literaturu.
Švýcarsko
Drtivá většina Švýcarů mluví německy, další italsky, francouzsky a rétorománsky.
U německých Švýcarů byl těsnopis velmi rozšířen a prakticky jednotným systémem se stala soustava Stolzeova-Schreyova, která se používala od r. 1859.
Ve francouzském Švýcarsku se uplatňovala od r. 1876 soustava Duployého, část jejích přívrženců přešla však v r. 1887 na soustavu Aimého-Parisovu, která tam pak začala převažovat.
V italsky mluvícím Švýcarsku se užívá převodu soustavy Stolzeovy-Schreyovy (Adolf Schäfer, 1905).
Převod soustavy Stolzeovy-Schreyovy do rétorománštiny vydal v r. 1932 Gaspar Spescha.
Španělsko
Francisco de Paula Martí převedl v r. 1800 anglickou soustavu Taylorovu do španělštiny a v r. 1803 vyšlo první vydání. Svou práci vylepšil tak, že přejal od Francouzů způsob naznačování samohlásek kruhem a jeho částmi. Některé znaky pro zakončení slov připomínají kurzivní tvary. V r. 1845 jeho zeť Sébastian Eugene Vela provedl revizi zkratek, tak vznikla madridská škola. Soustavě Martího-Vely se vyučuje podle zpracování Ludvíka Cortése a jeho syna Richarda Cortése.
Druhý směr, katalánská škola (Barcelona) užívá soustavy Martího podle zpracování jeho žáka Franciska Serra (1816). Vynechává mnohé začáteční hlásky a slabiky a konec slova píše v různých polohách. Madridská a katalánská škola mají společnou abecedu.
Serrovu soustavu přepracoval farář Garriga (1869) a jeho práce byla základem třetího směru, jejímž střediskem je rovněž Barcelona.
Portugalsko
Dějiny portugalského těsnopisu začínají v r. 1822, kdy syn Francisca de Paula Martího, Angelo Ramón Martí vydal otcovo dílo, přičemž jej přizpůsobil portugalštině.
Martího soustava se rozšířila též do španělsky a portugalsky mluvící Jižní Ameriky, na Kubu a Filipíny.
Belgie
Většinu Belgičanů tvoří Vlámové mluvící vlámštinou, jazykem blízkým holandštině, a Valoni, kteří hovoří francouzsky.
Když se začalo těsnopisu ve 20. letech 19. století užívat prakticky, byla Belgie pod vlivem francouzského vývoje. Uplatňovaly se učebnice vydávané ve Francii. První belgické vydání vyšlo v soustavě Prévostově v r. 1854. Pronikaly sem i soustavy Aimého-Parisova a Duployého. V malé německé menšině byla propagována po r. 1885 soustava Stolzeova. Většinou to však byly soustavy geometrické.
Do vlámštiny byly převedeny soustavy Duployého, Parisova a Prévostova-Delaunayova. Od 30. let 20. století nabývala významu i holandská soustava Grooteova. Svéráznou tzv. dékagrafii zpracoval pro oba jazyky A. Gislain (1910).
Nizozemsko
Nizozemsko leží na rozhraní oblasti soustav geometrických a kurzívních. Promítaly se tu tedy vlivy obou těchto systémů. V době, kdy se Nizozemsko dostalo do popředí v zámořském obchodě, pronikla tam znalost těsnopisu z Anglie (17. století). Na počátku 19. století v době napoleonských válek i francouzské soustavy.
V r. 1826 byla vypsána úřední soutěž, ze které vyšly 2 nejlepší práce (Sommerhause a Bossaert), šlo o převody francouzských soustav do holandštiny. Cornelius Antonius Steger vytvořil (1867) ze Sommerhausenovy formy holandskou parlamentní stenografii. Pod názvem Sommerhausen-Steger měla monopolní postavení v obou komorách holandského parlamentu až do r. 1907.
Největšího rozšíření dosáhla a prakticky nizozemskou národní jednotnou soustavou se stala práce, jejíž autorem byl v r. 1899 plukovník A. W. Groote pod názvem Nederlandsh-Alfabetisch-Kortschrift. Je to kurzívní soustava a v základním pásmu nemá žádné zkratky, ty jsou teprve v debatním písmu. Užívá se jí i v Indonésii. Byla převedena do francouzštiny, němčiny, angličtiny, španělštiny, italštiny.
Švédsko
Počátky švédského těsnopisu sahají do 17. století, kdy Švédové zaujímali v Evropě velmocenské postavení. Nejprve se uplatnily převody anglických soustav starogeometrických. Větší potřebu stenografů vyvolala parlamentní reforma ve 20. letech 19. století. Tehdy byly převáděny do švédštiny zejména novogeometrické soustavy anglické a francouzské.
V r. 1847 a 1853 vydal archivář P. Goetrek svéráznou geometrickou švédskou soustavu.
Uplatnila se i soustava Gabelsbergerova. V r. 1855 Mnichovan Andreas Huber pořídil její převod do švédštiny, který v praxi záhy začal vytlačovat geometrické soustavy.
Plukovník Olaf Melin v r. 1882 vydal návrh své vlastní kurzívní soustavy, která pomalu, ale bezpečně zatlačila všechny dosavadní. Souhláskám přidělil jednostupňové a půlstupňové znaky, složkám většinou znaky dvoustupňové. Švédská národnostní menšina ve Finsku užívala kromě Melinova soustavy také převodu Gabelsbergerovy soustavy, který v r. 1925 zpracoval Runar Meinander.
Norsko
Norsko bylo v těsnopise zpočátku pod dánským vlivem. Na rozhraní 40. a 50. let 19. století bylo potřebí stenografů v norském parlamentě. Jako těsnopisec se tam tehdy uplatnil Koefoed Paludan, který používal soustavy, které se naučil v Švédsku u P. Goetreka.
David Dessau v r. 1852 vydal učebnici dánského těsnopisu podle soustavy Gabelsbergerovy. Převod Gabelsbergera byl zdokonalen zejména v r. 1909 a 1913 nejsvéráznější osobou norského těsnopisu Olafem Alb. Paulsenem. Ten založil v Oslo těsnopisný ústav, který nese jeho jméno a díky němu se podařilo těsnopis v Norsku rozšířit.
V Norsku se uplatňuje i převod německé jednotné soustavy, který zpracovali Leif Wang a O. Krogdahl.
Dánsko
Počátky praktického uplatňování těsnopisu v Dánsku jsou spojeny se zavedením konstituční ústavy v r. 1849. V parlamentě bylo tehdy potřebí těsnopisců a protože domácích sil nebylo, byl povolán z Norska K. Paludan. Dánská vláda vyslala do ciziny dva studenty, aby se tam naučili těsnopisu. Jeden z nich, David Dessau jel do Mnichova a tam se stal žákem Gabelsbergerovým. Vrátil se do Kodaně a od r. 1850 se stal ředitelem těsnopisecké kanceláře ve sněmu. Od té doby až do r. 1924 byli do této kanceláře přijímáni výhradně těsnopisci píšící převodem Gabelsbergerovy soustavy. V r. 1852 vydal učebnici dánského těsnopisu.
Alfred Worms zpracoval soustavu Stolzeovu a ve venkovských městech jeho systém soutěžil s Gabelsbergerovým převodem. V r. 1922 se konala jednání o sjednocení obou soustav, ale nevedla k cíli.
Synovec Wormse Stibolt vypracoval soustavu, která vycházela ze zásad Gabelsbergera a její propracovaná forma je od r. 1932 označována jako dánská jednotná soustava (Faellessystemet). V Kodani se jednoznačně uplatnila, ale na venkově zůstali při Wormsově soustavě.
V r. 1953 vydal Axel C. Jensen, který předtím hájil jednotnou soustavu, svou vlastní. To vedlo k dalšímu tříštění těsnopisného života.
Finsko
Finsko používá převodu soustavy Gabelsbergerovy, jejíž zásady vypracoval v r. 1874 Neovius Nevanlinna.
Island
Tak už víte, která země má nestarší parlament na světě? Je to Island, a parlament zde byl založen r. 930. Těsnopisu v něm však bylo použito poprvé v r. 1914. Na Islandu se zavedly úpravy soustavy Pitmanovy, Gabelsbergerovy a německé jednotné soustavy.
USA
Ve Spojených státech se nejprve uplatňovaly anglické starogeometrické a později novogeometrické soustavy, které tam přinesli přistěhovalci. Thomas Lloyd stenografoval jednání prvního Kongresu Spojených států systémem Byromovým (1793). Propagátorem Taylora byl Markus Gould. Jeden z propagátorů Pitmanovy soustavy byl bratr autora Ben Pitman, který založil v Cincinati těsnopisný institut a vydával v něm učebnice. Nějvětšího rozšíření doznala ale soustava Roberta Gregga (viz stať Anglie). Poměrně známá je i práce Godfrey Deweyho, který pod vlivem Schreye přeše od Pitmanovy a Duployého soustavy ke kurzívní soustavě.
V r. 1947 se na více než 90% škol, na nichž se v USA učilo těsnopisu, učilo soustavě Greggově, která se prakticky stala severoamerickou jednotnou soustavou. Greggova soustava se rozšířila i ve španělsky a portugalsky mluvících zemích Střední a Jižní Ameriky. Byla převedena do francouzštiny (Senecal), ruštiny, němčiny, italštiny, polštiny, japonštiny a hebrejštiny. Zejména převod do francouzštiny se době osvědčil.
Činnost komorních stenografů (shorthand reporters) je v USA upravena zákonem. Několik tisíc je jich činných u soudů, neboť podle zákona musí být určitá soudní přelíčení stenografována.
Kanada
U anglicky mluvících Kanaďanů se nejvíc rozšířila soustava Pitmanova, ale dost velkou konkurenci měla v Greggovi. U francouzsky mluvících Kanaďanů se používala soustava Duployého.
Latinská Amerika
Do této oblasti pronikl těsnopis na začátku 19. století a jeho vývoj je tam nerozlučně spojen s vývojem politickým. Po vytvoření nezávislých republik a jejich parlamentů se těsnopisci stali do r. 1810 nepostradatelní. Přišli nejprve ze Španělska a užívali soustavy Martího.
V největší z jihoamerických republik Brazílii se Martího práce začala uplatňovat od r. 1822. Pozoruhodného rozšíření nabyl převod Taylorovy soustavy do portugalštiny, který zpracoval M. J. Pereira da Silva. Vyučuje se také převodu Gabelsbergerovy soustavy, Pitmanovy, Greggovy a Duployého.
V Argentině zavedl soustavu Martího Ramón Escobar (1820) a od r. 1956 se jí tam užívalo v parlamentě. Vedle toho se uplatnil převod soustavy Pitmanovy, který pořídil a publikoval Guillermo Parody (1871), ale v praxi je více rozšířena práce Gabriela H. Larraldeho (1902), který ji založil na soustavě Duployého. Používá ji většina parlamentních stenografů.
Ani v Brazílii, ani v Argentině k těsnopisné jednotě nedošlo, pozoruhodně se tam však rozvinula těsnopisná literatura.
Turecko
Až do r. 1928 se v Turecku v praktickém denním životě užívalo arabského písma a jeho symbolů (tzv. staroturečtina). Zápisy i o jednáních Národního shromáždění pořizovali písaři obyčejným písmem (tzv. logografové). V r. 1928 zavedl K. Atatürk novotureckou abecedu, která užívá latinských písmen. O té doby nastal také nový směr v těsnopise.
Soustava Gabelsbergerova byla sice převedena do tureckého jazyka v druhé polovině 19. století, ale prakticky se neuplatnila. Teprve když Avram Benaroya pořídil převod soustavy Duployého (1918) a použil ve své práci také některých zásad a znaků soustavy Prévostovy-Delaunayovy, začalo se těsnopisu užívat v ankarském Národním shromáždění. Tomuto převodu se učilo na obchodních učilištích do r. 1942, kdy byly převzaty znaky Pitmanovy. Turecký delegát Intersteno Ihsan Yener propracoval a zdokonalil v r. 1958 převod soustavy Greggovy, kterému se učilo na školách.
Izrael
Obyčejné hebrejské písmo je prosté, samohlásky se zpravidla nevypisují a psaní jím je rychlejší než latinkou. Potřeba těsnopisu se proto projevovala zpočátku jen sporadicky. Naléhavěji vyvstala teprve po r. 1948, kdy byl založen samostatný stát Izrael. Propagace těsnopisu však závisela na iniciativě jednotlivců, protože státní úřady mu nevěnovaly pozornost.
Za zakladatele hebrejského těsnopisu je považována Fanja Šargorodskaja, která v r. 1925 vydala učebnici původní hebrejské soustavy, píše se jí odprava doleva. V Izraeli byla nejznámější soustava Jakova Maimona, která byla převodem německé soustavy bratří Kunowských (1930) a soustavou psali stenografové izraelské sněmovny. Chajim Bar-Kama (Kempinski) převedl sosutavu Greggovu a knižně ji vydal v r. 1952. Debora Azovová v Hajfě převedla do hebrejštiny soustavu Duployého a vyučovala ji podle vlastní učebnice.
Vznikly i další soustavy, včetně původních, těsnopisný život byl značně roztříštěn.
Indie
Ve staré indické literatuře jsou zprávy o tom, že se užívalo zvláštního druhu těsnopisného písma, které v 16. století vymizelo. Těsnopis se začal uplatňovat opět na konci 19. století. Tehdy se začala propagovat anglická soustava Pitmanova. Stala se nejpopulárnější soustavou indických stenografů a byla též převedena do řady domorodých indických jazyků. Předmětem zájmu jsou také soustava Greggova a Duployého. Těsnopisné výuce se věnovala nemalá pozornost, a to jak podnikových stenografů, tak i komorních. Značná potřeba komorních stenografů byla vyvolána vzhledem ke zvláštní formě vlády a státní administrativy. V pokroku těsnopisného oboru zaujímala Indie přední místo.
Dodávám, že těsnopis v Indii dodnes velmi "frčí", dělají se nábory, výcviky, je toho plný internet.
Čína
Čínskou řeč a její písmo není snadné v těsnopise zpodobnit, přesto ani Čína nezůstala po těsnopisné stránce nedotčenou zemí.
Gabelsbergerovu soustavu převedl do čínštiny generál Glock Galanthay (1914). Převedena byla i soustava Pitmanova a Duployého. O praktickém použití těchto převodů není však nic známo. Šlo tu spíše jako u jiných převodů do asijských a afrických jazyků o pokusy misionářů přizpůsobit těsnopis svého jazyka řeči domorodců.
V r. 1896 vytvořil čínský těsnopis Caj Si-žun podle americké soustavy Landslayovy z r. 1882. Jeho práce se ale příliš nerozšířila. Jeho syn vydal v r. 1935 zdokonalené otcovo dílo a ještě předtím v r. 1917 vydal Čan Cze převod Pitmanovy soustavy a tato díla byla základem dalšího vývoje čínského těsnopisu. I dalších několik autorů vydalo nějakou soustavu, téměř všichni byly ovlivněni těsnopisem z USA.
V r. 1938 vydal svou novou soustavu Tan Ja-vej, který po založení Čínské lidové republiky založil v Čuntsinu těsnopisnou školu. Nová epocha čínského těsnopisu byla zahájena ustavením ČLR v r. 1949. Bylo založeno mnoho škol pro těsnopisce, též v Pekingu byl založen první státní těsnopisný ústav v r. 1956.
Japonsko
Japonský jazyk má asi 2000 čínských znaků Kandži (ideogramy = znaky pro celý pojem), 48 znaků Katakana (znaky přímočaré nebo hranaté) a 48 znaků Hiragana (kurzívní). I když představují zkratky, nedovolují, aby se jimi psalo tak rychle a snadno jako latinkou.
Moderního těsnopisu se užívá neplných sto let. Sestavil ho inženýr J. Takusari, kterého inspirovala soustava Američana A. J. Grahama (varianta soustavy Pitmanovy). Těsnopis byl nazván Sokki (= rychlé písmo) a bylo vytvořeno několik variant.
Od r. 1890 se stenograficky zapisovala jednání japonského parlamentu a těsnopisci nacházeli široké uplatnění v redakcích časopisů.
Indonésie
Používají se převody a soustavy z Holandska. Geometrickou soustavu vydal v r. 1956 The Thiam Soen, v úpravě pro jazyk indonéský, holandský a anglický.
Afrika
V Alžíru, Tunisu a Maroku, v tradičních oblastech se správním jazykem francouzským, se uplatňují soustavy Duployého, Parisova a Prévostova-Delaunayova. V Alžíru a Tunisu především Duployého (v Alžíru byl v r. 1934 založen institut), v Maroku v úředním životě převažuje soustava Parisova, v obchodním Duployého.
V Egyptě byla populární soustava Pitmanova a Duployého, ale také těsnopis pro orientální řeči, který sestavil Emilio Erian (1926). Mezi egyptskými Řeky získal půdu převod soustavy Duployého, jehož autorem je Kanellatos.
V jižní Africe se užívá převodů soustav Pitmanovy a Greggovy.